Co si říci o naší společnosti?

Lidé si nemohou vybrat, kde se narodí. To za ně rozhodují jejich rodiče, případně někdo, kdo má na takové rodiče dostatečně velký vliv. A tak se člověk narodí a tím je automaticky začleněn do určité komunity. Kterou pochopitelně na počátku svého života nechápe, ale pak se postupně učí, jak v ní žít. Co se od něj očekává a co se mu tu naopak nabízí.

Jenže jak člověk postupem času zjistí, neocitl se vždy tam, kde by žít chtěl nebo třeba aspoň mohl. A pak před ním vyvstává dilema, zda se přizpůsobit, vzdorovat a čelit důsledkům tohoto nebo odejít.

Ani naše společnost v tomto ohledu nebyla a není výjimkou.

V dnešní době je to prosté. Když někomu naše společnost nevyhovuje, může se kdykoliv sebrat a zkusit štěstí v cizích krajích. Přičemž to má v těch eurounijních vlastně snadné, tam se mu v ničem nebrání. A pokud si to zařídí, může pochopitelně i jinam. Protože i kdyby mu to tam nevyšlo, vždy se může bez problémů vrátit. A poté, co uzná, že je všude chléb o dvou kůrkách, může dospět k poznání, že doma je doma.

Ale takové štěstí tu v minulosti mnozí neměli. Za minulého režimu ne každý, kdo zdejší poměry neuznával a neakceptoval, odejít mohl. Šlo to víceméně jenom se souhlasem vrchnosti, a když tato řekla „ne“, byl prakticky konec nadějím. Protože dostat se odsud pryč přes železnou oponu dost dobře nešlo. I výjimky se sice našly, ale nebylo jich zase až tolik. A když už někdo opustil naši zemi legálně, ale už se do ní nevrátil, na duchu si nepolepšil, při vědomí toho, co tím způsobil svým blízkým. Kteří pak zpravidla přišli o slušnou práci, o možnost studovat a třeba i o svobodu. A obětovat své blízké proto, aby se člověku samotnému vedlo líp, to prostě nebylo něco, co by člověku udělalo dobře.

A nejinak tomu bylo určitě i za války. Pouze s tím rozdílem, že tam to bylo často ještě krutější.

A tak dnes vlastně buďme rádi, že je naše společnost taková, jaká je. Protože se nám sice nemusí líbit, ale nikdo nás nenutí ji milovat. A to může být i důvod, proč ji naopak milovat.